POPLACHOVÉ ZABEZPEČOVACÍ A TÍSŇOVÉ SYSTÉMY PCO, DPPC, PTS, PZTS – historie, legislativa, normativní zásady provozu

(Ivo Popardowski) V důsledku neustále rostoucí kriminality vyvstává obecně stále větší potřeba chránit své zdraví, život i majetek. Tato nutnost vedla již v minulosti k vývoji a instalování takových bezpečnostních zařízení, která by umožnila včasné hlášení poplachových (havarijních) situací ze vzdálených objektů do centrálního dispečinku pro střežení. Ovšem i použití nejkvalitnějších mechanických, technických a elektrických zábran se často míjelo účinkem, dokud samotná jejich funkce nebyla posílena o efekt zajištění účinného zásahu lidským faktorem. Zařízení sloužící k tomuto účelu, dříve známá jako pulty centrální ochrany (PCO), jsou dnes označována jako dohledová a poplachová přijímací centra (DPPC).

Historie PCO
K výše zmíněnému účelu začala postupně vznikat zařízení, která jsou dodnes obecně nazývaná pulty centrální (později centralizované) ochrany. V zemích dřívějšího tzv. východního bloku začal vyrábět pulty centrální ochrany pod názvem NĚVA Sovětský svaz. V rámci Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP) dostalo následně souhlas k výrobě také Bulharsko, které na trh uvedlo obdobné zařízení pod názvem RONA. K nám se tyto jejich výrobky dovážely ve větším měřítku v letech 1974–1976. 

Jako historicky první začal PCO používat v tehdejší ČSSR útvar Služby ochrany majetku Veřejné bezpečnosti (VB). Jeho úkolem bylo vlastními silami zajišťovat střežení strategicky významných státních institucí a objektů, bank, čerpacích stanic, kulturních objektů a větších poštovních poboček. K přenosu signálu (zpráv) mohl využívat výhradně telefonní linky v základním hovorovém pásmu. Střežené objekty byly propojeny s městskou telefonní ústřednou a přes tzv. výkonový díl napojeny na „policejní“ PCO. Vlastní zapínání střežení objektu taktéž fyzicky prováděli na svých stanovištích příslušníci VB, ovšem pouze mimo provozní dobu objektu. Zastřežením objektu se totiž přerušila možnost dalšího využívání telefonní linky, zejména běžného telefonování.

Tehdejší pulty se skládaly pouze ze spínačů a kontrolních žárovek (později LED), jež signalizovaly stav zastřežení objektu. Neumožňovaly žádné další dělení na podskupiny nebo zóny, technicky možná nebyla jakákoliv archivace přijatých zpráv. Ještě v roce 1989 střežili tímto způsobem pracovníci Služby ochrany objektů VB téměř osm tisíc objektů. Větší pokrok zaznamenalo teprve vyřešení možnosti přenosu zpráv v tzv. nad-hovorovém kmitočtovém pásmu 20 kHz koncem osmdesátých let.

V Československu byl vyvinut nad-hovorový pult GENOVA, který byl veřejnosti představen v roce 1991 na první porevoluční výstavě bezpečnostních technologií InterAlarm (dnešní veletrh PRAGOALARM). S masivnějším využíváním počítačů se začaly postupně vyvíjet také různé aplikace, které zajišťovaly kódový překlad, zobrazení a základní archivaci dat.

Po roce 1989 se pulty centrální ochrany rozšířily také do oblasti zájmu komerční bezpečnosti, a to především v důsledku zvýšené poptávky na střežení nestátních komerčních objektů. Díky rychlému vývoji a rostoucí konkurenci výrobců se záhy začala objevovat zařízení, pracující na principu rádiového přenosu. Nedílnou součástí PCO se staly tzv. zásahové jednotky, které se dokázaly díky své mobilitě dostat v relativně krátkém čase na ohrožené místo, a mohly tak s daleko větší pravděpodobností zadržet pachatele, popřípadě alespoň dočasně zajistit napadený nebo poškozený objekt.

Terminologie
S masivní expanzí moderních a cenově dostupných zabezpečovacích systémů a technologií vyvstala potřeba zajistit, aby si mezi sebou porozuměli nejenom jejich provozovatelé a uživatelé, ale také projektanti, zástupci výrobních podniků, dovozci pracovníci montážních a servisních středisek, investoři a v neposlední řadě zákazníci. To znamenalo sjednotit základní terminologii.

To mimo jiné předpokládá, že například zkratka EPS nebude jednou chápána a vysvětlována jako „elektrický požární systém“, podruhé jako „elektronický požární systém“, potřetí jako „elektronická požární signalizace“ atp.

Nehledě k tomu, že většina komponentů poplachových zabezpečovacích systémů (PZS) a elektrické požární signalizace (EPS) patřila a dodnes patří do skupiny výrobků v kategorii „elektrická zařízení“, které jsou regulována směrnicemi EU, případně dalšími legislativními nařízeními, jež stanovují technické požadavky na výrobky regulované sféry pro možnost jejich zavádění na unijní trh. Jen pro zajímavost – k výrobkům regulované sféry patří dále například hračky, výtahy, stroje, tlakové nádoby, plynové spotřebiče, zdravotnické pomůcky, zdravotnické pomůcky, výměníky tepla, stavební prvky, zbraně a výbušniny, osobní ochranné pomůcky, potraviny a mnoho dalších.

Pomineme-li nejstarší terminologii, používal se pro poplachové systémy do roku 2002 jednotný název EZS – elektrická zabezpečovací signalizace. Poté byla přijata nová definice EZS, která následujících sedm roků platila ve znění elektrické zabezpečovací systémy.

Aby toho ovšem nebylo málo, od září 2009 rozlišujeme dvě aktuálně platná odvětví. K prvním patří poplachový systém pro detekci vniknutí (IAS – Intruder Alarm System), pro jehož obecné pojetí se v odborných kruzích ustálil pojem poplachový zabezpečovací systém (PZS). Druhým odvětvím je poplachový systém pro detekci přepadení (HAS – Hold-up Alarm System), který je vnímán jako poplachový tísňový systém (PTS). V celkovém pojetí oboru pak nově hovoříme o I&HAS (Intruder and Hold-up Alarm System), tedy o poplachovém zabezpečovacím a tísňovém systému (PZTS).

Legislativa
Protože každý návrh, realizace a provoz bezpečnostní technologie musí respektovat platné normy, byly donedávna všeobecné požadavky pro poplachové zabezpečovací a tísňové systémy upraveny normou ČSN EN 50131-1. Vlastní přenos signálů a základní zásady provozu PCO pak byly řešeny normami řady ČSN EN 50136, zejména technickými normami ČSN EN 50136-2-2 a ČSN EN 50136-1-4.

Na poplachové zabezpečovací systémy se dále vztahují některé další technické normy z hlediska požadavků na elektromagnetickou kompatibilitu, elektrickou bezpečnost a telekomunikační a rádiové zařízení.

V současné době, respektive s platností od 1. ledna 2011, jsou dohledová a poplachová přijímací centra řešena normami ČSN EN 50518-1, ČSN EN 50518-2 a ČSN EN 50518-3.

Normativní zásady provozu
Norma ČSN EN 50518-1 se vztahuje na veškerá dohledová a poplachová přijímací centra (MARC, ARC – viz Poznámka redakce). Stanovuje minimální požadavky na návrh, konstrukci a funkční zařízení pro budovy, v nichž se uskutečňuje monitorování, příjem a zpracování (poplachových) signálů generovaných poplachovými systémy jako integrální část celkového procesu zajištění bezpečí a zabezpečení. Dohledové centrum tak musí například splňovat předepsanou sílu zdí, okna s balistickou a požární odolností, detekční zařízení plynu, dostatečné množství bezpečných datových úložišť, komunikačních tras a hardwaru, jakož i automatizovanou zálohu napájecích okruhů pro případ velkoplošného výpadku elektrického proudu. Požadavky normy se vztahují jak na případy dálkové konfigurace, v nichž více systémů přenáší informace do jednoho nebo více poplachových přijímacích center (ARC), tak na případy jediného centra určeného pro monitorování a zpracování poplachů generovaných jedním nebo více poplachovými systémy, nalézajícími se v tomtéž perimetru příslušného místa. Dále jsou v ní uvedeny stavební požadavky na dohledová centra z hlediska odolnosti proti napadení, proti požáru a na ohodnocení rizik.

Norma ČSN EN 50518-2 se vztahuje na veškerá dohledová a poplachová přijímací centra (DPPC), která monitorují, přijímají anebo zpracovávají signály, jež vyžadují okamžitou reakci. Norma stanovuje technické požadavky týkající se DPPC. Dále zahrnuje funkční kritéria a ověřování výkonnosti.

Norma ČSN EN 50518-3 stanovuje požadavky na personál, pracovní postupy a provoz dohledových poplachových center (pultů centralizované ochrany). Dále specifikuje požadavky na výcvik, bezpečnostní prověření a lustraci personálu, v neposlední řadě pak požadavky na testování center, správu databází a likvidaci údajů, řízení nouzových stavů, evakuačních postupů a audit poplachových dohledových center.

Přenosové cesty
Stále náročnější požadavky na bezpečnější a rychlejší přenos signálu v přenosové síti jsou přímo úměrné zvyšujícímu se objemu a důležitosti přenesených zpráv. Normy přesně stanoví počty kontrol u jednotlivých stupňů zabezpečení. Samozřejmě specifikují i mnoho dalších povinností směrem k odborně způsobilému provozovateli komunikačních přenosových tras, a to včetně případů, kdy je na základě vyššího stupně ohrožení předepsána povinnost náhradní předepsané trasy.
K nejvyužívanějším komunikačním přenosovým trasám dnes patří telefonní linka ISDN, rádiový přenos na vyhrazených frekvencích, přenos po síti GSM v hovorovém pásmu, přenos po síti GSM prostřednictvím GPRS, přenos po síti GSM prostřednictvím SMS, přenos pomocí internetové sítě a přenos pomocí vyhrazených přenosových cest. U objektů s nejvyšším stupněm ohrožení (bankovních domů, finančních institucí, strategicky významných objektů apod.) je obvykle využívána kombinace dvou přenosových cest.

Závěr                                                                                                                                       
Pulty centralizované ochrany poskytují v současné době mnohem rozsáhlejší služby, než je pouhé střežení objektů. Na PCO přicházejí nejenom poplachové zprávy, ale jsou zde shromažďovány nejrůznější údaje o technologických zařízeních budov, např. o teplotách, stavu výměníkových stanic, poruchách kotelen, výtahů, klimatizací apod. Proto budeme postupem času všichni hovořit spíše o dohledovém a poplachovém přijímacím centru (DPPC).

Poznámka redakce
Ve všech existujících dokumentech normativní řady 50131-1 zpracovaných odborníky Evropské komise pro normalizaci v elektrotechnice CETELEM v souboru CLC/TC 79 – Poplachové systémy, je používána zkratka ARC. Pro dosažení konzistence v terminologii, a také proto, aby nedocházelo k nedorozumění, je v těchto normách používána zkratka ARC, kde MARC je ekvivalentní ARC.

Použitá literatura

ČSN EN 50518-1. Dohledová a poplachová přijímací centra – Část 1: Umístění a konstrukční požadavky. Úřad pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví. Praha 2011.

ČSN EN 50518-2. Dohledová a poplachová přijímací centra – Část 2: Technické požadavky. Úřad pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví. Praha 2011.

ČSN EN 50518-3. Dohledová a poplachová přijímací centra – Část 3: Pracovní postupy a požadavky na provoz. Úřad pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví. Praha 2012.

ČSN EN 50136-1. Poplachové systémy – Poplachové přenosové systémy a zařízení – Část 1: Obecné požadavky na poplachové přenosové systémy. Úřad pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví. Praha 2012.

DRGA, Rudolf, ŠMIRAUS, Michal: Dohledová a poplachová přijímací centra a jejich další vývoj. In: LUKÁŠ, Luděk a kol. Bezpečnostní technologie, systémy a management. Radim Bačuvčík – VeRBum. Str. 139–147. ISBN 978-80-87500-05-7. Zlín 2011. 

LUČAN, Jiří: Tvorba edukačního materiálu s prvky e-learningu systému PCO GLOBAL. Bakalářská práce. Fakulta aplikované informatiky UTB ve Zlíně. Zlín 2007.